HŮLKA, Alois: S Janem Nerudou na jihu Čech

Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1986

Snad tomu tak bylo… Když se vracela Anička z Volyně, kde měla příbuzné, a kam tak ráda zajížděla do rodiny Bártů za svými sestřenicemi, čekalo ji za Újezdem překvapení. Koně do kopce, který k Vlachovu Březí prudce stoupá, zpomalili krok. A tu před kočárem jí kdosi mává vstříc. Ještě není k poznání, ale Anička tuší, že je to Neruda. Vždyť včera ještě před odjezdem jí připomínal, aby ty své příbuzné ve Volyni – a těch prý tam má jako písku v moři – moc nelíbala, aby také na něho něco zbylo, a také jí přislíbil, že jí přijde naproti. A tu již kočí přitahuje opratě, kočár zastavuje. Anička podává svému příteli obě ruce, usmívá se a rychle mu uvolňuje vedle sebe místo. Neruda tiskne Aničce ruku a pak se na ni dlouho a vážně zadívá. Za chvíli klepe Anička kočímu na rameno. Kočár se zastavil. Jan a Anička vystupují a koně s prázdným kočárem se rozběhli po cestě k domovu. Básník s dívčinou pak odbočují polní cestou k nevelkému lesíku, kde se odedávna říká Na Královci. Odtud je daleký výhled k sv. Vojtěchu a dál k šumavským velikánům...

HŮLKA, Alois: S láskou vzpomínáno

Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1981

16. 2. 1879

Aničko milá,

sedím téměř napořád doma. Den mine po dni, jako když kyvadlo u hodin cvakne – věčně stejně, týž rozměr, týž zvuk. Ty tedy tančíš. Dobře činíš. Pro Tebe je změna občas nutností.

Toužím po cizině, po poměrech totiž jiných, ale jen na čas – za živý svět bych přece jen neopustil nikdy trvale ty třeba trudné poměry české. Co platna všechna kritika, když srdce s něčím srostlo! (str. 45)