FIBICH, Ondřej. Co vyprávěla řeka Volyňka: s pověstmi od Bohumilic k Volyni.

Nakladatelství Hrad, Strakonice 2010

Ze sklepení k nebi Volyňské náměstí je celé podsklepené labyrintem chodeb. Kdysi za dávných časů tam v domě Rochotovském bydlel zámožný řezník Držka. Ten měl svůj sklep podivně zařízen. Protože byl plný vody, používal jej k uskladňování mléka. Muselo se však plout temnotou po voru. Jednou poslal své dvě malé dcerky pro mléko, a ty se nešťastnou náhodou utopily. Na památku jejich duší nechal na svém pozemku za městem založit evangelický chrám. Říká se mu Na Malsičce.

Bílá paní pod Malsičkou Kolem volyňského hřbitova šel kdysi sedlák Pravda ze Starova. Bylo již pozdě v noci. Náhle se před ním zjevila postava celá v bílém doprovázena dvěma psy, kterým šlehal oheň z tlamy. Sedlák zkameněl hrůzou, ale bílá paní pravila: „Neboj se. Jen pojď se mnou, pro svůj hříšný život tu musím navěky hlídat poklady!“ Sedlák však na poklady neslyšel, otočil se na patě a mazal tmou dolů až rynek. Po nějakém čase vzpomněl si na trápení té ženy a dal na místě svého nočního setkání postavit kapličku ke cti sv. Jana.

Poslední vodník volyňský Při obecním mlýnu ve Volyni hospodařil jeden vodník. V noci se plížil po mlýnici a lekal mleče, takže přes noc musel mlýn často stát. Pan otec přemýšlel, jak by se nezvaného hosta zbavil. Až jednou přišel do mlýna krajánek, který nabídl mlynářovi, že ho vodníka zbaví. Krajánek si opatřil lýkový provaz a odebral se na noc do mlýnice. O jedenácté skřípla dvířka a vodník byl tu. Za pár okamžiků se už bezmocně zmítal ve smyčce. Když poznal, že neuteče, začal s prosíkem. Nakonec musel slíbit, že se vystěhuje z města a již do nikdy do něj nevkročí, ani po suchu, ani po vodě. Od té doby již vodníci ve Volyni nejsou.

Alois Boháč U starých vrb